Čeští filmaři pracují pro Říši
Největší zájem byl samozřejmě o ty, kteří byli u německého publika populární už před válkou: tlak byl tedy vyvíjen hlavně na Vlastu Buriana, který na počátku třicátých let několik svých úspěšných komedií natočil i v němčině. Burian si však byl vědom, že by se takový krok nesetkal se sympatiemi a pochopením (pocítil to po účinkování v propagandistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore), a tak raději schválně propadl u zkoušky z němčiny. Opakované výzvy ke spolupráci pravidelně odmítali také Theodor Pištěk, Jindřich Plachta, František Smolík, Růžena Nasková, Jaroslav Průcha či Vlasta Matulová.
Pro jiné to však – z různých důvodů – problém nebyl. Německé filmy režíroval Martin Frič (pod „zněmečtělým“ jménem Fritsch), hudbu k nim skládal Jiří Srnka (pseudonym Georg Sirnker), za kamerou stál Josef Strecher alias Josef Střecha. I čeští herci si zahráli v německých filmech: Adina Mandlová (pseudonym Lil Adina) se objevila ve filmu Svěřuji ti svou ženu (1942) po boku Heinze Rühmanna. Pod pseudonymem Ada Goll si v německém filmu zahrála Nataša Gollová, šlechtickým jménem Maria von Buchlow se „ošperkovala“ Zita Kabátová (ve filmu Osud na řece, 1943), Hana Vítová se stala Hanou Witt (Druhý výstřel, 1943), Otomar Korbelář Körbelerem, Bedřich Veverka Friedrichem Waldorfem. S Němci dále spolupracovali Zdeněk „Gina“ Hašler, Vladimír Borský, Vladimír Slavínský, J. A. Holman (režie), Václav Hanuš, Karel Degl, Jan Roth, Jan Stallich, Jaroslav Blažek a Jaroslav Tuzar (kamera) či herci František Černý a Vladimír Majer (ten hrál v protisovětském filmu GPU). V zájmu objektivity však je nutno říct, že většinou bylo nepřijetí smlouvy u Pragfilmu provázeno pohrůžkami, že onen herec, kameraman či režisér pak nebude moci pracovat ani pro český film a že až na zmíněný film GPU nebyl žádný z „českých“ filmů Pragfilmu politicky angažovaný.
Zato samotní Němci vytvořili v produkci Pragfilmu film Zlaté město (1942), který režíroval tvůrce německého antisemitského filmu Žid Süss Veidt Harlan a který oslavoval Prahu jako město výlučně německé. Na tom se však čeští filmaři nepodíleli a v českých kinech se ani neobjevil...
Přece jen se však německým okupantům podařilo české filmové umělce dostatečně ponížit: po atentátu na říšského protektora Reinhardta Heydricha, který provedli čeští parašutisté, vycvičení v Londýně, museli „demonstrovat svou věrnost Říši a Vůdci“. Sál Lucerny, nabitý k prasknutí herci, herečkami, skladateli, režiséry i kameramany, tak musel v roce 1942 ožít lesem hajlujících rukou... Kolaborantský projev byl donucen přečíst Zdeněk Štěpánek – jako odplatu za svůj projev „Přísaha věrnosti“, který natočil pro Radiojournal 21. září 1938. (Nebyl v tom sám: podobnou demonstraci věrnosti museli provést i čeští divadelníci, kde ponížený projev přečetl Rudolf Deyl st. – ten Rudolf Deyl, který v roce 1919 „obsazoval“ do té doby německé Stavovské divadlo... Okupanti si prostě uměli vybrat řečníky...)