Ateliérová provizoria
Podmínky, které měly čeští filmaři v prvních desetiletích dvacátého století, se z dnešního pohledu zdají jak úsměvné, tak obdivuhodné. Neexistovaly žádné skutečné filmové ateliéry, natáčelo se i na střeše paláce Lucerna, v soukromých bytech, na pavlačích, na dvorcích. Tam se postavily chatrné plátěné kulisy, které se při každém závanu větru rozvlnily (což se obzvláště nehodilo, bylo-li třeba vytvořit iluzi pevného kamenného hradu) a točilo se – za samozřejmé asistence zvědavců na pavlačích. O exteriérových scénách netřeba hovořit: pokud chtěli filmaři natočit staropražskou uličku, museli ji samozřejmě natočit v reálu, protože na speciální stavbu nebyly peníze.
Jakési improvizované filmové ateliéry společnosti Wetebfilm sídlily v zadním traktu domu ve Vodičkově ulici, v zadním traktu hotelu Adrie na Václavském náměstí zase zakotvila společnost Illusionfilm. Excelsiorfilm pro změnu vybudoval své „ateliéry“ v soukromém bytě ve čtvrtém patře jednoho domu na Perštýně. Nebylo neobvyklé, když se některá ze společností pokusila pronajímat si ateliéry známých pražských fotografů, jakým byl například Langhans, nebo ateliéry zahraničním společností.
Natáčelo se v Berlíně v ateliérech Am Zoo, ve Vídni (studio Dreamland), v Johannistalu (Jofa). Proto se v první polovině dvacátých let začaly náhle objevovat velké, prostorné interiéry, kontrastující s dosavadními českými provizorii. Pronájmy byly pro české tvůrce značně výhodné, protože mohli platil v době inflace značně znehodnocenou rakouskou a německou měnou.Situace se změnila až roku 1921.
Tehdy došlo k zahájení provozu nových českých filmových ateliérů firmy A-B v Pivovarské zahradě na Vinohradech. Jejich umístění v centru města, slušně veliké interiéry a postupně vybudovaný stálý technický personál se stal na nejbližší dekádu osvědčenou jistotou českých i zahraničních filmových tvůrců.
Situace se změnila s nástupem zvukového filmu. V roce 1933 byly ateliéry A-B v Pivovarské zahradě na Vinohradech už deset let staré, což u filmu znamenalo zastaralé. Miloš Havel (1899-1968), jeden z hlavních akcionářů A-B, přišel už v roce 1930 s návrhem vystavět nové ateliéry na Barrandově. Do projektu vložil barrandovské pláně, které byly majetkem rodiny Havlů. Po získání státního úvěru se mohlo roku 1931 začít se stavbou a právě v roce 1933 se konečně začalo točit. Prvním filmem, vyšlým z nových ateliérů, byla působivá detektivka Emila Vachka Vražda v Ostrovní ulici, kterou natočil Svatopluk Innemann s Jindřichem Plachtou v roli mírně komického vyšetřovatele, detektiva Klubíčka. Barrandovské ateliéry byly jedněmi z nejmodernějších v Evropě a během třicátých i čtyřicátých let zde často natáčely i zahraniční společnosti.