Jdi na obsah Jdi na menu
 


Písničky z filmů roku 1932

31. 8. 2007
Koncem roku 1931 byla v ateliérech AB Vinohrady zfilmována divadelní fraška Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory. Premiéru v českých kinech měla 1. ledna roku 1932 a v hlavních rolích uviděli diváci Jindřicha Plachtu a Zdeňka Štěpánka. V dalších partech se objevila celá plejáda populárních herců - například Hugo Haas, Libuše Freslová, Zdeňka Baldová, Lída Baarová či František Kreuzmann. Bohužel ani toto kvalitní herecké obsazení (a účast výtvarníků Alexandra Hackenschieda a Antonína Zelenky či kameramana Jana Stallicha) nedokázalo překonat filmařskou nezkušenost režiséra a dramaturga Městských divadel pražských Josefa Kodíčka. Proto se také tento jeho druhý pokus o kariéru filmového režiséra (o něco dříve vytvořil stejně neúspěšnou filmovou verzi Čapkových Loupežníků) stal i jeho pokusem posledním.

Film byl přijat diváky i kritikou velice rozpačitě - pro příznivce české populární hudby je ale dnes zajímavý hlavně proto, že gramofonová firma Ultraphon z něho natočila na gramodesky tři písničky v provedení stejných herců, kteří je přednesli i z plátna. Filmový kasař Zdeněk Štěpánek nazpíval furiantskou a sebeoslavnou píseň Svět mám tak rád (...každý mne chválí a každý chce mne znát, já radostí jsem vůbec nemoh' spát. A nejkrásnější bylo, když volali sláva - to bych chtěl věčně poslouchat...), starý fiakrista Jindřich Plachta, kterého připravuje o živobytí rozvoj automobilismu, přednesl posmutnělou Píseň vyhynulého drožkáře (Bejvalo, bejvalo, a už není, když jsem se projížděl po dláždění - maminky vozil jsem do plesů, inteligenty a noblesu. Dnes už mi nikdo neuvěří, jaký jsme mívali pasažéři, protože máš dneska raritu, drožkáře potkat na ritu - teď už se nad náma šeří...), a na gramodeskách debutující Hugo Haas - vystupující ve filmu v roli bankéře - si ve své Písni o krisi postěžoval, že ...dneska se to špatně žije, v obchodě je mizerie. Prázdnou kasu mám, co víc mám povídati vám, v tom žádná radost nevězí, se obírat penězi - spousty úroků, narůstaj' rok od roku...

Všechny melodie pro tento film napsal Julius Kalaš, dvorní skladatel známého vokálního sboru Pěvecké sdružení Kocourkovských učitelů, debutující těmito písněmi v oblasti filmové hudby. Texty jeho melodie opatřil Karel Hrnčíř, druhý tenorista této vokální skupiny (se jmény obou těchto autorů se v souvislosti s filmem setkáme ještě mnohokrát). Kocourkovské učitele slyšíme zpívat i na zmíněných gramodeskách značky Ultraphon, kde orchestrální doprovod zajišťuje Emil Konček a Fred Fredoly Band. (Tento exoticky pojmenovaný jazzový soubor po sobě zanechal už jen velice málo dalších gramofonových nahrávek.)

Konkurenční firma Parlophon natočila z filmu Obrácení Ferdyše Pištory na gramodesky v podání Franty Hurycha, kabaretního komika a operetního tenoristy (tehdy člena Moravsko-slezského divadla v Moravské Ostravě), pouze dvě skladby: Svět mám tak rád a Píseň vyhynulého drožkáře, a to za doprovodu německého orchestru kapelníka Otto Dobrindta.

O dva týdny později, 15. ledna 1932, se konala slavnostní premiéra filmu režiséra Martina Friče Dobrý voják Švejk se Sašou Rašilovem v titulní roli. Stejné téma a pod stejným názvem zpracoval již v roce 1926 - pochopitelně ještě jako němý film - režisér Karel Lamač (do role Švejka tenkrát obsadil Karla Nolla). Není proto divu, že natáčení Fričovy zvukové verze provázely četné soudní spory stran vlastnictví autorských práv, které nakonec i zpozdily uvedení tohoto filmu do kin. Výmluvným titulkem "Jaroslav Hašek 5000 Kč - ostatní miliony" komentovaly jedny noviny skutečnost, že Haškovi dědici byli finančně víceméně odbyti.

Ve Fričově zpracování Haškovy knihy dostala značný prostor postava vrchního štábního lékaře MUDr. Katze (v podání Hugo Haase), kterou dřívější Lamačova verze úplně pominula. (Poznámka Přemkova: v Lamačově verzi ani být nemohla, protože MUDr. Katz musel nahradit feldkuráta Katze, proti němuž protestovala silná katolická lobby.) V dalších rolích se objevili mj. Eman Fiala, Antonie Nedošinská, Josef Rovenský, komik Emil Dlesk a v malé úloze zpívajícího hráče karet R. A. Dvorský. Čtyři písničky do Fričova Švejka složil osvědčený skladatel Jára Beneš, texty je opatřili Jarka Mottl, Václav Mírovský a Václav Špilar. Na gramodesky mnoha různých značek byl natočen především foxtrot Poslušně hlásím, už méně byl nahráván valčík Je ze sta jedna cesta (Jára Pospíšil pro firmu WUBA, František Hurych pro firmu Parlophon) a písničku Jen trochu jódu (ve filmu ji zpívá Hugo Haas) vydala v podání Jindry Lázničky na gramodeskách pouze firma Kristall. Poslední melodie z tohoto filmu - V Bavorsku žijí Bavoři - na gramodesky natočena nebyla.

Dnešní divák bohužel nemá možnost kvality této verze "Švejka" objektivně posoudit, neboť značná část původního negativu filmu se nezachovala. Režisér Martin Frič se sice v padesátých letech pokusil jednotlivé díly filmu pospojovat a chybějící děj nahradit vysvětlujícími mezititulky, ale ani tato verze dnes není běžnému divákovi dostupná.

Mezi další premiéry začátku tohoto roku patřily filmy Pudr a benzin s dvojicí V+W, "první česká filmová opereta" Děvčátko, neříkej ne! a komedie režiséra Gustava Machatého Načeradec, král kibiců. V těchto filmech opět zazněla řada písniček a některé z nich se dostaly i na gramofonové desky.

Voskovec s Werichem původně neměli k filmu - tehdy ještě němému - nijak zvlášť pozitivní vztah a filmu "mluvícímu" se ještě v roce 1929 vysmívali ve své revui Fata morgána. Přesto však již v roce 1930 přijali nabídku účinkovat ve spojovacích scénkách amerického hudebního filmu Paramount Revue (jeho česká verze se bohužel nezachovala) a o rok později se dokonce stali podílníky ve vlastní filmové výrobně finančně propojené s francouzskou společností Gaumont. Tato firma také poskytla pro natáčení exteriérů jejich prvního filmu Pudr a benzin pojízdnou zvukovou aparaturu (interiérové scény natáčeli V+W v Paříži).

Filmovou komedii, obsahující prvky operety, revue, kabaretu i detektivky, vybavil hudbou Jaroslav Ježek. Speciálně pro tento film složil melodie Ezop a brabenec (ta zde zazněla jak v orchestrálním provedení, tak ve verzi zpívané dvojicí V+W) a Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní. Ve scéně honičky na motocyklu zazněla i jeho starší skladba Bugatti Step (ta pocházela z hry V+W Don Juan a comp.), kterou vydala o rok dříve na gramodeskách česká gramofonová firma Ultraphon a současně ji v Berlíně natočil pro značku Odeon také německý orchestr kapelníka Dajose Bély. Zbývající tři skladby vydala u příležitosti premiéry filmu Pudr a benzin (konala se 15. ledna) na svých gramodeskách firma Ultraphon, s níž tenkrát již měl Ježkův orchestr uzavřenou smlouvu o nahrávání veškeré hudební produkce Osvobozeného divadla.

Ve filmu Pudr a benzin je několik zajímavých scén, které dnes mají téměř dokumentární hodnotu, neboť v nich V+W předvádějí své divadelní kousky (například proslulý "napnelismus" - výstup s lanem). Diváky ani kritiku však tento první film dvojice V+W, režírovaný divadelníkem Jindřichem Honzlem, příliš nezaujal.

To ovšem nebyl případ filmu režiséra Josefa Medeotti-Boháče Děvčátko, neříkej ne!, který měl premiéru v únoru. Tento film naopak zaujal velice: kritiky negativně - zahrnuli tuto hudební komedii mezi "omyly české filmové veselohry" a dali jí nálepku "umělecky i technicky podřadný a společensky škodlivý" film. Diváci ovšem tuto nenáročnou operetku přijali velice pozitivně - nejspíš také proto, že zde v podání tehdy oblíbených herců zazněla řada chytlavých melodií úspěšného skladatele Rudolfa Piskáčka na slova neméně úspěšných textařů Karla Tobise a Rudy Juristy. K dobovému ohlasu filmu přispěla možná i skutečnost, že původní stejnojmennou Piskáčkovu operetu (na libreto Václava Vrány) uváděla o pár let dříve Vinohradská zpěvohra.

Filmový orchestr se jmenoval Johnson´s Band a řídil ho kapelník pan Skutecký, ve sborových scénách vystupovaly Jenčíkovy girls a kromě titulní melodie zde zazněly ještě písničky s výmluvnými názvy Kotě, já bych pro tebe zhubnul láskou jako tyčka v plotě; Madam, můj vůz již čeká; Pojď, děvče, ukaž, že máš vkus a To jsou ty noci krásné (známá též pod názvem Diskrétní budoár, dvou žhavých retů žár). Zpívali je představitelé hlavních rolí Jindřich Plachta, Hana Vítová, Jarmila Vacková, Otto Rubík a Eman Fiala.

Úvodní titulky diváky informovaly, že všechny melodie z této filmové operetky jsou natočeny na gramodeskách značky Kristall - ve skutečnosti tato firma natočila jen čtyři písničky (titulní melodii mimoto vydala i na své laciné sesterské značce WUBA), které za doprovodu tanečního orchestru německého kapelníka Emila Roózse nazpívali v Berlíně tenoristé Jindra Láznička a Jára Pospíšil. Tyto gramodesky jsou ovšem známé prakticky jen z dobové firemní inzerce (nalézt se zatím podařilo jen jednu). Je také s podivem, že žádná jiná gramofonová firma nenatočila vlastní verze melodií z tohoto filmu, když přitom bylo naprosto běžné, že se na trhu občas objevilo deset i více verzí jedné úspěšné filmové písničky, natočených na různé etikety.

Další únorovou premiéru obstarala opět veselohra: režisér Gustav Machatý se pokusil zúročit úspěch postavy pana Načeradce, jak ji vylíčil ve svém románu Karel Poláček a zpodobnil Hugo Haas ve filmu Muži v offsidu, a natočil podle Poláčkovy předlohy svoji snad jedinou filmovou komedii Načeradec, král kibiců. Do hlavních rolí obsadil osvědčenou dvojici Hugo Haase a Jožku Wanerovou, jejich dceru - advokátku Edith - si zahrála Hana Vítová. Diváci film přijali vlídně, kritika neutrálně, i když třeba v Právu lidu se objevil titulek Machatého prohra.

Původní hudbu k tomuto filmu složil Josef Kumok, ale v podání mimo jiné Hugo Haase, Jaroslava Vojty a operního pěvce Theodora Schütze zde zaznělo i několik převzatých melodií (Frimlova píseň Za tichých nocí či árie Toreadore smělý z Bizetovy Carmen). Na gramodesky byla ovšem natočena jen jediná melodie z tohoto filmu: Kumokova rumba Edith, kterou na gramodesku značky Ultraphon natočil Jazz-orchestr Ultraphonu. Pod tímto označením se skrýval orchestr Jaroslava Ježka, který natáčel hudbu i k předchozímu filmu Gustava Machatého Ze soboty na neděli. Jde o jednu z mála výjimek, kdy Ježek nahrál na gramodesky skladbu z pera jiného autora či nepocházející z repertoáru Osvobozeného divadla.

V roce 1932 natočili čeští režiséři sice jen asi dvě desítky filmů, na plátna českých kin bylo ovšem ve stejné době uvedeno více než 160 filmů zahraničních - polovinu z nich tvořily filmy německé, amerických byly téměř čtyři desítky a dovezeny byly i první tři zvukové filmy z produkce sovětské kinematografie. Vláda dokonce musela v zájmu podpory domácí produkce přistoupit k regulaci dovozu: zahraniční filmy směli s platností od 1. ledna 1932 dovážet pouze výrobci filmů domácích, a to v poměru sedm dovezených filmů na jeden v ČSR vyrobený. Distributoři se proto snažili zajistit si především filmy, které by jim zaručovaly kasovní úspěch. Není proto divu, že vsadili na jistotu a dováželi filmy dost pochybné úrovně - oddechové muzikály a sladkobolné kalendářové příběhy, o jejichž obsahu většinou vypovídaly už názvy jako Přehlídka lásky, Vítěz lásky, Dvě srdce jedním tepem či Dvě šťastná srdce.

V březnu měla premiéru veselohra režiséra Svatopluka Innemanna Sňatková kancelář - majitele této instituce představoval Jindřich Plachta a v dalších rolích vystupovali mimo jiné Zdeňka Baldová a Theodor Pištěk. Písničky k této komedii na staromládenecké téma složil na slova Jarky Mottla náš známý Eman Fiala (oba autoři zde také účinkovali jako herci) a ve filmu je za doprovodu jazzového orchestru Johnson Boys kapelníka pana Skuteckého zazpívali Jiřina Šejbalová, Oldřich Kovář a populární Setleři.

Tango Tvé oči to poznaly, které v tomto filmu přednesla Jiřina Šejbalová, nazpívali na gramodesku značky Ultraphon R. A. Dvorský se svými Melody Boys, pro značku HMV tuto píseň natočil sbor Settler´s Club, v podání anonymního orchestru a zpěváka s pseudonymem Niki Němec vyšla na značce Dixie a pro gramofonovou firmu Pallas ji natočila Mottlova parta s klavírním doprovodem Emana Fialy. Ten doprovodil na desce značky Ultraphon sbor Settler´s Club také ve waltzu Vítr tiše zpívá, který v orchestrální verzi natočila ještě také firma Dixie. Třetí písnička z filmu Sňatková kancelář - pochod Mládenci, sláva - vyšla na značce HMV v podání Vlasty Buriana a Settler´s Clubu za doprovodu orchestru F. A. Tichého a pro firmu Polydor ji natočila ještě Mottlova parta s Emanem Fialou u klavíru.

O čtrnáct dní později uvedla česká kina komedii Karla Lamače Lelíček ve službách Sherlocka Holmese natočenou podle románu Hugo Vavrise (což byl pseudonym průmyslníka, spisovatele a diplomata Hugo Vavrečky, dědečka prezidenta Václava Havla). Výrobní a distribuční firma Electa současně tento film natočila i ve francouzské verzi. V hlavní dvojroli české verze vystupoval - již ve svém čtvrtém zvukovém filmu - populární Vlasta Burian a dále si v této veselohře zahráli mimo jiné Martin Frič, Lída Baarová a Josef Rovenský. V epizodních rolích pak vystupovali také hudební skladatelé Jára Beneš a Josef Kumok, který pro tento film složil dvě melodie: tango Rosito, Rosito a pochodovou hymnu Portoriko. Ve filmu i na gramodeskách značky HMV je přednesl Vlasta Burian a navíc je vydala celá řada dalších gramofonových společností, v podání například Járy Pospíšila (Triumph), bratrů Ronkových (Parlophon) či R. A. Dvorského (Ultraphon).

V dubnu mělo premiéru filmové melodrama Píseň o velké lásce. Tento kalendářový příběh lásky a nevěry byl původně v komorním obsazení natáčen v roce 1931 pouze v exteriérech (v okolí Štěchovic a Vraného n. Vlt.) jako němý film, začátkem roku 1932 pak k němu byly připsány další osoby a děj a film byl nakonec dokončen v ateliérech AB Vinohrady. Zvláštní úspěch u publika nezaznamenal, i když v hlavní roli účinkoval tenkrát velice populární herec L. H. Struna, který zde také zpíval jedinou původní melodii, a to titulní valčík skladatele V. A. Viplera na slova Fr. Kudrny. Na desky tuto píseň zaznamenala gramofonová firma Odeon v podání tenoristy Jana Malíka, kterého provázel německý taneční orchestr kapelníka Dajose Bély.

Filmovou frašku Funebrák s premiérou v červnu roku 1932 natočil opět s Vlastou Burianem v hlavní roli a se stejnými spolupracovníky - scenáristou, zvukaři, kameramany, architektem i herci - režisér Karel Lamač za pouhý jeden týden, a to údajně v přestávkách během natáčení svého předchozího filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Funebrák měl poměrně chatrnou dějovou linii a jeho úspěch zachraňoval jen a pouze Vlasta Burian, který zde předvedl za klavírního doprovodu Dalibora Ptáka své proslulé "vícejazyčné" zpěvní improvizace (Rizoto picollo, Mademoiselle de sardele, Magyár rembér atd.).

Jedinou původní písní, která v tomto filmu zazněla, byl valčík Ta naše kolej Emana Fialy na melancholický text Jarky Mottla, začínající slovy: Když jsem tě poprvé z nádraží ved', byl bych tě obejmul rád - byla jsi studená tak jako led, potom jsi začala hřát. V hořejší hospodě hráli a my jsme u šraňků stáli - dlouho jsi nic neřekla a potom jsi utekla. Vlasta Burian natočil tuto písničku na gramodesky značky HMV za doprovodu orchestru F. A. Tichého a Settler´s Clubu, zatímco gramofonová firma Pallas ji vydala ve velice zvukomalebném provedení - včetně syčení páry a houkání vlaku - v přednesu Mottlovy party (Tito mladí hoši úplně nadchli milovníky těchto zvukových desek. Zpívají naprosto přirozeně, a to je právě příčinou jejich velikého úspěchu. Pravý požitek pro ucho posluchače!). V další verzi tuto píseň vydala ještě firma Ultraphon, opět v podání trampského sboru Settler´s Club (jako autoři byli na etiketě žertovně uvedeni Eman Zeman a Jarka Lada). Pamětníky při poslechu této písničky nepochybně bodne osten nostalgie, neboť v tomto valčíku zmiňovaný vlakový spoj směrem ...přes Mladou Boleslav do Starý Paky... byl před několika lety zrušen.

Filmy Právo na hřích, Kantor Ideál a Sestra Angelika přišly do českých kin v krátkém časovém rozpětí několika týdnů v září a říjnu. V každém z nich zazněly melodie, které nám dodnes připomínají jejich nahrávky na dobových gramodeskách.

Tvůrcem společenské komedie Právo na hřích, jejíž značná část děje se odehrávala v přímořských lázních poblíž jugoslávského Dubrovníku, kde hlavní postavy procházely (většinou během svého pohybu na tanečních parketech) obvyklými filmovými peripetiemi lásky a nevěry, byl režisér Vladimír Slavínský. Tento prý mimořádně energický, spolehlivý, pilný a vytrvalý člověk (vlastním jménem Otakar V. Pitrman) se při natáčení svých filmů řídil především přáním širokého publika. Jeho filmy údajně byly věrným odrazem jeho duše a nejvíc se při jejich natáčení bavil on sám. Václav Wassermann ve svém vyprávění o starých českých filmařích dokonce uvádí, že Slavínský se smál a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci.

Zde jen malá odbočka: i když pro umělecky pokleslé filmové řemeslo byl filmovými kritiky a novináři ve své době dokonce používán technický termín "slavínština" a v souvislosti s nejméně povedenými českými hranými filmy z meziválečného období později zaznívaly nejčastěji odsudky jako "hlubiny banality a kýče" nebo "potopa kalendářové stupidity a kondelíkovského provincionalismu", patří mnohé takové filmy oddechového typu ke dnes nejčastěji na všech domácích televizních kanálech reprízované filmy pro pamětníky.

Kritika před sedmdesáti lety přijala Slavínského nejnovější opus Právo na hřích, natočený podle literárního námětu dramatika Viléma Wernera, značně rozporně: kritiky přinesly titulky od "Český film zase od pěti ke čtyřem" (Právo lidu), přes "Moderní česká veselohra" (Národní střed), až po "Konečně dobrý film" (České slovo) a "Český mluvící film na cestě ke správné tendenci" (A-Zet). Diváky ale více než názory kritiky zaujali Jára Pospíšil, Truda Grosslichtová a Ilona Hodačová v písničkách Josefa Kumoka (v titulcích se tento skladatel bůhví proč skryl za pseudonym Jerry Prophet) na slova Saši Razova, které v tomto filmu zpívali a které byly pohotově natočené i na gramodesky několika značek. Tango Jablíčko lásky nahrál na desky značky Ultraphon R. A. Dvorský se svými Melody Boys, firma Homocord vydala další dvě melodie z tohoto filmu - tango Jadran a valčík Vína číš - v úchvatném duetu Tino Muffa s jeho životní družkou Annou Gromwellovou a pro značku Esta obě tyto písničky nazpíval Jindra Láznička s Lyric Bandem kapelníka A. Schächtera.

Koncem září byla uvedena premiéra komedie režiséra Martina Friče Kantor Ideál, která měla u diváků předem zajištěný úspěch už jen proto, že režisér do hlavních rolí obsadil populární Anny Ondrákovou (filmující tehdy hlavně v Německu) a jejího obchodního společníka v produkční firmě Lamač-Ondra Film a hereckého kolegu Karla Lamače. K očekávanému diváckému úspěchu tohoto filmu přispěl i osvědčený skladatel Jára Beneš, který dodal tři chytlavé melodie: tango Promiňte, prosím zpíval na vlastní text ve filmu svým šeptajícím tenorem (nepochybně inspirovaným tehdy módním šeptajícím barytonem amerického "croonera" Jacka Smithe) sám Karel Lamač a společně s podobně pojatým foxtrotem Jaro je tady ho natočil i na gramodesku značky Ultraphon. Sopránek Anny Ondrákové zazněl ve filmu i z gramodesky značky Parlophon v písničkách Můj ideál a Jarní píseň - ty otextoval Jarka Mottl.

Pro doplnění je možné se zmínit, že v této oddechové filmové komedii vystupoval v postavě školníka všudypřítomný Valentin Šindler (alias Stréček Křópal), který zde svým neohebným hlasem zapěl další píseň Járy Beneše začínající slovy Jak píseň jara jsou děvčátka - ta se však na gramodesky (bohudík) nedostala.

A teď jeden námět pro detektivně založené příznivce starých českých filmů: komedii Kantor Ideál natáčela produkční firma Elekta současně i ve francouzské verzi (pod názvem Professeur Cupidon), v níž hrála hlavní roli studentky Lucette francouzská herečka jménem Tania Doll. Některé české filmové encyklopedie uvádějí (ovšem bez jakýchkoliv dalších vysvětlení či odkazů), že toto jméno používala ve francouzském filmu česká herečka Truda Grosslichtová. Nevěděl by snad někdo, jak to tehdy vlastně bylo? (Ještě dodejme, že zmíněná T. Doll nazpívala ve třicátých letech na francouzské gramodesky značky Pathé řadu běžných šlágrů.)

Další premiéru obstaral film režiséra Martina Friče s názvem Sestra Angelika, který byl na plátna českých kin uveden 28. října. V tomto "kolportážním příběhu" ztvárnil hlavní roli pianisty v baru Casino Hugo Haas, dvojroli tanečnice a jeptišky hrála protagonistka řady němých filmů z doby před rokem 1930 Suzanne Marwille (vlastním jménem Marta Schölerová - cizokrajným pseudonymem ji kdysi vybavil její blízký přítel, režisér Václav Binovec). Zápletka tohoto filmu byla opět založena na záměně fyzické podoby představitelů několika postav - titulek recenze jednoho filmového kritika proto celkem důvodně zněl poněkud ironicky "Sestra Angelika v klášteře a v baru", další zase "28 převleků Suzanne Marwille".

Hudbu k tomuto filmu složil opět Jára Beneš a jeho dvě melodie ve filmu zazpíval Hugo Haas - jednu z nich dokonce opatřil následujícím zvukomalebným textem (k němuž ho nejspíš inspiroval Máchův Máj): Sám a sám ulicí bloudívám a hvězd a měsíce jen se ptám, proč jsem sám - vše byl sen, vzpomínka zbyla jen a zítra přijde zas šedivý den. Snad už tě nenajdu víc a budu sám - jen ještě chtěl bych ti říct, že tolik vzpomínám. Ty lásko má, už nenavrácená, vím, že jsi pro mne navždy ztracená... Toto sladkobolné tango s názvem Ztracená také Haas osobně nazpíval - jako jeden ze svých pouhých tří gramofonových snímků - na desku značky Ultraphon.

Druhou písní z tohoto filmu byl waltz na slova Karla Tobise Když jsem prvně zřel tvé ruce bílé, který na značku Ultraphon nazpívali Melody Boys R. A. Dvorského. Obě písně z filmu "Sestra Angelika" se ovšem dočkaly ještě dalších verzí - například Tino Muff je natočil pro firmu Homocord, Niki Němec je nazpíval pro značku Dixie a firma Polydor je vydala v provedení svého jazzového orchestru s anonymním mužským trojzpěvem.

14. října roku 1932 si na plátnech českých kin odbyly premiéru dva filmy, které sice oba spadaly do žánru komedie, přesto ale měly odezvu u naprosto rozdílných diváckých skupin. První z těchto komedií - film Peníze nebo život - přivedlo na svět seskupení nadšených a progresivních mladých tvůrců levicového zaměření pokoušejících se navázat na to nejlepší z filmové grotesky. Pod toto dílo se podepsali divadelní režisér Jindřich Honzl, architekt Vilém Rittershain, scénograf Antonín Zelenka, moderně zaměřený hudební skladatel Jaroslav Ježek a v neposlední řadě i protagonisté Osvobozeného divadla v Praze Voskovec a Werich.

Druhým, ve stejný den premiérovaným filmem byla hudební fraška Pepina Rejholcová, na jejímž vzniku se podepsali naopak konzervativní a zavedení autoři, kteří nikdy neponechávali nic náhodě a již ve fázi přípravy svých filmů sázeli výlučně na jistotu vyzkoušených postupů - patřili mezi ně zručný režisér Václav Binovec (filmy natáčel již od roku 1918), stvořitel figurky Pepiny Rejholcové, tvůrce stejnojmenného kresleného seriálu z konce dvacátých let František Voborský a známí skladatelé populárních šlágrů John Gollwell a Jarda Jankovec. Ti všichni kočírovali herecký ansámbl složený z hvězd pražských lidových divadel typu Tyláčku či Arény v čele s neodolatelným Fandou Mrázkem, kterému zdatně sekundovala ve svých typických hereckých polohách plejáda dalších známých tváří, jako například často slzící Antonie Nedošínská či rozšafný Theodor Pištěk.

Pro příznivce české populární hudby meziválečného období jsou ovšem dnes - s milosrdným odstupem sedmdesáti let - stejně zajímavé oba tyto filmy. Ne snad proto, že by čas smazal ony rozdíly v jejich kvalitě, ale spíše proto, že současní diváci je mohou vnímat s úsměvem jako dokumenty doby. Stejná shovívavost, kterou umělecká kritika kupodivu nikdy nešetřila při posuzování filmového odkazu dvojice V+W (například filmu Peníze nebo život byly vyčítány pouze "scenáristická a režijní těžkopádnost a kulhající filmový rytmus"), by dnes měla být aplikována i na film Pepina Rejholcová, označený kdysi jedním dobovým kritikem za "...nový surový útok na tak dost již nízký vkus našeho obecenstva, který zasluhuje jedině bezvýhradné odsouzení". Dnešní laskavý divák totiž v "Pepině" najde řadu zajímavých scén: příznivci meziválečné populární hudby zde mohou například vidět baletní soubor smíchovské Arény a slyšet Jankovcův orchestr tohoto pražského divadla řízený Johnem Gollwellem (ten ve filmu navíc vystupuje ještě v úloze harmonikáře Berouska a jednoho ze šumařů na posvícení). V krátké scéně se v postavě hokynáře ve filmu naposledy objevil legendární, téhož roku zemřelý komik, kabaretiér, vydavatel četných kupletů a dalších veselostí (a především první český filmový herec, za něhož se důsledně prohlašoval) Josef Šváb-Malostranský. V úloze dědečka Pepiny vystupoval a zpíval komik, herec (a též imitátor herců) a filmový režisér Josef Rovenský a v epizodní rol se mihl také komik starší generace Josef Waltner.

Čtyři písničky z filmu Pepina Rejholcová vyšly na mnoha různých značkách gramodesek a v provedení celé řady orchestrů a zpěváků. Polku Černá čára na zdi, bílá vedle ní, valčík Rozmarýna, další polku Posvícenská (aneb Pojď, holka, křídlovka zpívá) a konečně valčík Štěstí, štěstí najdeme na deskách značek ASO, Columbia, HMV, Kristall, Polydor, Artiphon, Esta, Ultraphon, Odeon a několika dalších, menších gramofonových firem. Některé z těchto společností natočily ještě starší Jankovcovu fox-polku Já mám holku novou, Pepku Rejholcovou s třeskutě vtipným textem Františka Voborského a na etiketě svých gramodesek ji pohotově vydávaly za písničku z tohoto filmu (stejně jako nedávno vydaná encyklopedie Český hraný film II), ač zde vůbec nezazněla. S takovým zavádějícím údajem nazpíval tuto skladbu i například František Kreuzmann na značku Ultraphon. Ve skutečnosti ale byla tato melodie složena pro jednu z Jankovcových revuí v roce 1930 a vůbec poprvé ji v témže roce natočil na gramodesku značky Parlophon komik Jára Kohout. Za ocitování jistě stojí alespoň část jejího textu: Namluvil jsem si vám tuhle o, o, o posvícení, hezkou holku, pěknou holku pro, pro, pro potěšení, novou lásku sem si upek, s mašlí do vejšky má cůpek, kanafasku s květama, řekla, že mě ráda má - až třeba do rána. Já mám holku novou, Pepku Rejholcovou, kdybyste ji uviděli, vy byste mi záviděli, že nemáte taky takovou - že nemáte sichr taky takovou! Jak zaslechne na hospodě kla-, kla-, klarinetu zvuk, všecko musí plovat k vodě, zů-, zů-, zůstane jen kluk. Nejrači má rejdováka, do náruče hned mne zláká, navoněná pačulí, hubu svoji našpulí - a už se přitulí. Já mám holku novou, Pepku Rejholcovou...

Ještě jeden krátký dovětek: gramofonové společnosti Parlophon a Polydor vydaly koncem roku 1932 gramodesky s nahrávkami dvou skladeb J. Kumoka - tanga Karličko a pochodu Štěstí jde k nám - s údajem, že pocházejí ze zvukového filmu Tři dny smůly. To byl sice pracovní název právě filmu Pepina Rejholcová, ale ani jedna z těchto skladeb v něm nezazněla.

Čtyři Ježkovy melodie z filmu Peníze nebo život na slova Voskovce s Werichem byly na gramodesky natočené pouze v autorském provedení. Vyšly na značce Ultraphon a jsou díky opakovanému uvádění tohoto filmu na plátnech archivních kin i na obrazovkách televize notoricky známé. Všechny čtyři (Peníze nebo život, Život je jen náhoda, Rej vážek a Pochod stoprocentních mužů) jsou mimoto dostupné v kvalitních přepisech z původních gramodesek na kompletu kompaktních disků V+W a Osvobozené divadlo. Píseň Život je jen náhoda, kterou ve filmu zpívají Ljuba Hermanová s Hanou Vítovou, natočila firma Ultraphon s vokály Jožiny Srbové a Anity Schlesingerové. Valčík Rej vážek existuje na gramodesce ještě v delší - ovšem nevydané - verzi bez ukončení: svou délkou se prostě tato skladba na zhruba tříminutový záznamový prostor gramodesky nevešla.

Ve sváteční den 14. výročí založení Republiky československé mělo hned ve třech velkých pražských kinech (Gaumont, Hollywood a Passage) premiéru kostýmní filmové drama Zapadlí vlastenci, natočené režisérem M. J. Krňanským podle stejnojmenné literární předlohy spisovatele K. V. Raise. V hlavních rolích tohoto vlasteneckého kusu hráli přední čeští herci Jaroslav Vojta a Hugo Haas, v menší úloze houslisty na večírku se objevil známý skladatel Josef Dobeš a vystupoval zde i pěvecký sbor Dalibor. V úvodních sekvencích tohoto dramatu byly použité starší filmové záběry v roce 1926 zemřelého K. V. Raise. K hudebním vrcholům filmu patřila operetním zpěvákem Norou Stallichem (obsazeným do role podučitele Čermáka) patřičně pateticky přednesená píseň Kde domov můj. V krátké historii českých zvukových filmů tedy tato píseň zazněla z filmového plátna během necelých dvou let již potřetí.

Josef Dobeš pro tento film složil kromě scénické hudby ještě dvě další melodie: polku Muziky, muziky, hrajte, kterou na gramodesky značky Ultraphon natočil orchestr R. A. Dvorského a nazpívali jeho Melody Boys, a lyrickou Večerní píseň - obě na slova Pavla Schäfera. Tuto druhou píseň nazpíval na gramodesky značky Ultraphon svým typickým způsobem tenorista Jára Pospíšil. Ocitujme zde alespoň část jejího selankovitého textu: Když se večer do údolí sklání, klekání svou píseň tichem lká - krásu božské chvíle jako rosu pijeme a cítíme, jak se našich skrání perutí svou štěstí dotýká. Když slunce zapadne za horami sami dva stojíme pod hvězdami - modlím se, hvězdy, k vám, děkuji, že tě mám, ty jsi má jediná pod hvězdami. Den se loučí s pestrém umírání, všechno ztichlo, všude už je klid, řekni, co nám brání také usnout, přestat žít - my však v tichu pod nebeskou bání slyšíme svá srdce prudce bít. Když měsíc vychází za horami, sami dva stojíme pod hvězdami...

Zapadlí vlastenci kritiku ani diváky nijak neurazili, ale ani příliš nezaujali. S velice živou odezvou diváctva se naopak setkal o čtyři týdny později premiérově uvedený poslední český film onoho roku, jimž bylo další vlastenecké drama Písničkář, odehrávající se v posledních letech rakousko-uherského mocnářství. Natočil ho režisér Svatopluk Innemann na námět J. Haise-Týneckého, jemuž dali konečnou podobu scénáristé Přemysl Pražský a především Karel Hašler, vystupující v tomto filmu v hlavní úloze c. a k. vládního rady "skrývajícího pod slupkou přísného prorakouského byrokrata své horoucí vlastenectví". V menších rolích se mihli též komici a zpěváci starší generace Josef Waltner, Josef Sládek či Áda Karlovský.

Jeden dobový propagační text s názvem "Česká píseň v době národních nadějí" hodnotil děj tohoto filmu následovně: "Film Písničkář zachycuje ovzduší a náladu vzrušených a nadšených dnů, ve kterých zrála a dozrála naše svoboda. V těžkých dobách největšího národního ponížení a utrpení vykonávala česká písnička významné poslání, povzbuzovala nás, sílila, dodávala odvahy a naděje. Toto veliké poslání české písničky v osudných chvílích národa je spjato se jménem nejpopulárnějšího písničkáře oněch dob, Karla Hašlera, jehož lehké, melodické písně a popěvky pokrývající srozumitelnou tendenci, letěly neuvěřitelnou rychlostí od úst k ústům, šířily se živelně mezi lidem, ozývaly se všude po českých krajích, zněly i ve vřavách bitevních linií, kde stáli čeští vojáci, a rozléhaly se všude tam, kde pronikalo vědomí, že se blíží osudový a rozhodný okamžik národa. Byl to jeden ze způsobů revolucionářské činnosti, jehož význam je nepopíratelný."

Hlavním účelem velice průzračného až naivního děje tohoto filmového dílka ovšem bylo umožnit hlavní postavě co nejčastější prezentaci vlasteneckých a buřičských písní a parafrází známých lidových melodií. Není divu, že filmová kritika reagovala ironicky až pobaveně ("Jak Karel Hašler národ český od jha třistaletého osvobodil"), přičemž snad nejvýmluvnější nálepku dal tomuto filmu jeden kritik listu Bohemia: označil jej totiž stručně a přesně za "ein tschechischer Propagandafilm". Dějové zákruty Písničkáře jsou nelogické a násilné, chování hlavního hrdiny navíc nabízí vděčné zamyšlení nad dodnes živou otázkou kolaborace a převlékání kabátů.

Na hudební stránce tohoto filmu spolupracoval s Hašlerem skladatel a dirigent Miloš Smatek. V katalogu žádné gramofonové firmy nesměly chybět dvě ústřední Hašlerovy melodie na jeho vlastní text, které ve filmu též zpíval za doprovodu své kytary: Píseň svobody a Ta naše písnička česká. Vyšly v mnoha různých zpívaných i orchestrálních podobách a o šest let později, v předvečer druhé světové války, byly jejich melodie a text zakomponovány do několika úderných směsí vojenských a národních písní, které měly burcovat národ před nebezpečím nacismu.

V roce 1932 bylo natočeno ještě několik dalších hraných filmů, které ovšem přišly do kin až v roce následujícím - i my se jim proto budeme věnovat až koncem ledna příštího roku v dalším pokračování našeho seriálu, který z roku 1933 obsáhne necelé dvě desítky filmů, v nichž zazněly melodie vydávané současně i na gramofonových deskách.

Na závěr bychom ještě měli uvést, že více než polovina filmových premiér v ČSR patřila v roce 1932 filmům německým. Úspěch měly u diváků především nenáročné hudební komedie s obsahem, který obvykle prozrazovaly už jejich názvy: Na záletech, Amorova filiálka, Na rendezvous ke mně přijď, Dáma a její šofér, Dvě šťastná srdce, "ejí malý hřích, Její výsost pradlena atd. Šlágry z těchto filmů gramofonové společnosti dovážely především v německých verzích, často však byly nahrávány i v českém znění. Jen katalog gramofonové firmy Parlophon na rok 1932 uváděl melodie z téměř padesáti německých hudebních filmů (v českých verzích je zpíval většinou Jindra Láznička), pro další gramofonovou firmu Homocord pak obdobné německé šlágry nazpíval v českých verzích Tino Muff.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

píco

(kundo, 30. 9. 2008 18:25)

vy ste fuckt hovada...s temahle blogama se neustale serete do ceho nemate a komplikujete a zdrzujete lidi co doopravdy neco hledaj diky takovejm vycakanejm lebkam je surfovani delsi...po narozeni takovy potraty hned womlatit wo schody

Re: píco

(radek, 17. 4. 2011 21:13)

ty jeden chudáku

Děkuji

(Petronila, 10. 2. 2011 20:25)

Děkuji, obsáhlé a příjemně čtivé. Článek mi moc pomohl.

moc dlouhé

(Nina, 26. 4. 2010 17:05)

je to moc dlouhé a nepřehledné,vůbec se v tom nevinám,měli by to zjednodušit!!!!!

No vida,

(Přemek, 6. 10. 2008 19:49)

po dlouhé době fundovaný, civilizovaný názor.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA